Jan Černý vítězem poháru mládeže

Pohár mládeže vznikl tak, že se několik tátů dohromady domluvilo, že by bylo fajn něco podobného prosadit na Autoklubu ČR. Povedlo se a už v roce 2007 se jela první sezóna. Jednalo se o pohár mladých jezdců od 16 let a podínkou bylo, že zatímco na závodní trati pojedou kluci, na přejezdu bude řídit jejich spolujezdec, který musel být zkušený a vlastnit mezinárodní licenci. Důvod byl samozřejmě jednoduchý, v 16 letech jsme nikdo neměl řidičák… :) Kromě mě v šampionátu startovali ještě Martin Semerád, Martin Bujáček, Jakub Urban a Vláďa Mandík. Při tréningu jsme v autě museli sedět ve třech, jeden řídil, já seděl vpředu a diktoval spolujezdci dozadu poznámky do rozpisu. Specifické také bylo to, že jsme první průjezdy rychlostní zkouškou neměli měřené, protože zpoza volantu vše vypadá jinak a my si tím ověřovali správnost rozpisu.

Když jsem se dozvěděl o Poháru mládeže, tak jsem měl obrovskou radost a nemohl jsem se dočkat! Nejdřív jsme všichni absolvovali rallyškolu v Sosnové, kde jsme se aspoň měli šanci poznat. Také díky tomu jsou mezi klukama z poháru dobré vztahy a atmosféra na závodech je hodně kamarádská. Sezónu jsem začal na uklouzané zimní Vysočině po boku Mirka Fanty. Závod jsme dokázali vyhrát a všechno vypadalo v tu době skvěle. Pak nás bohužel všechny zasáhla obrovská rána, když Mirek pár týdnů po soutěži zemřel.

Další závody jsem už absolvoval po boku Ivana Hrubého, alias „Tváry“. Prvním společným závodem byly Lužické hory, kde jsme opět zvítězili a to bylo super. Nejinak jsme dopadli na třetím podniku poháru – rally Tišnov. Vyhrávali jsme prakticky všechny rychlostní zkoušky a já začínal chápat, jak důležitý je samotný rozpis, jakkoliv jsme měli jeho psaní zkomplikované. Vítězství se nám podařilo i v Podkopné Lhotě, což byl vždy jeden z nejtěžších závodů klasického šampionátu.

Zbývalo už jen málo k tomu, abychom získali celkové vítězství v poháru. Vydali jsme se proto do Pačejova, kam jsem se hodně těšil, ačkoli jsem ze všech stran slýchával, že soutěž je moc rychlá a ne příliš pěkná. Po absolvování seznamovacích jízd jsem měl ale z vložek dobrý pocit. Sice zde bylo několik rychlých a širokých úseků, ale nechyběly ani technické pasáže. Na soutěž jsme samozřejmě jeli vyhrát, což se nám opět podařilo. Díky tomu jsme již v Pačejově získali celkové vítězství. Víc mě ovšem těšil fakt, že se nám závod povedl a pořádně jsme si zazávodili. Na posledních dvou vložkách jsme jeli opravdu naplno a moc se nám to líbilo :)

A co jsem tenkrát dodal? Je to docela humorné nyní číst, ale podělím se s Vámi :)

"Soutěže mě baví a užívám si je! Tento rok byl pro mě splněným snem a doufám, že to není sezóna poslední. I v příštím roce bych chtěl samozřejmě startovat v Poháru mládeže. Otázka je, co se bude dít, až mi bude osmnáct. To je ale ještě daleká budoucnost. Každopádně již teď mám jasno v tom, že vedle mě jako spolujezdec usedne můj kamarád Pavel Kohout, který letos absolvoval již dva závody s Honzou Vaňáčem a snaží se vyjezdit mezinárodní licenci. Těším se, až se konečně svezeme spolu a věřím, že nám to bude klapat."

"Z vítězství v Poháru mládeže mám samozřejmě obrovskou radost. Chtěl bych moc poděkovat hlavně tátovi, za jeho pomoc, rady a podporu. On má na všem určitě největší zásluhu a bez něj bych nebyl, kde jsem. Dále bych chtěl poděkovat Tvárovi, se kterým nám to v autě šlape a samozřejmě všem klukům z týmu!! Mám obrovské štěstí, že jsem obklopen skvělými lidmi. Nesmím zapomenout ani na maminku! V neposlední řadě také děkuji všem našim sponzorům,"

A co jsem říkal na otázku, kdo je mým jezdeckým vzorem? :)

"V první řadě je to můj táta, který bohužel neměl tak dobré podmínky jako já, ale i tak dosáhl řady úspěchů. Dále to určitě bude Jindra Štolfa a Emil Triner. Z českých jezdců to bude třeba ještě Láďa Křeček, od kterého jsem se vlastně dozvěděl o existenci rally školy pro Pohár mládeže- Jinak jsem vždycky měl rád Marcuse Grönholma a moc mu přeji, aby letos získal titul. Také obdivuji Gilla Panizziho. V současnosti mě nejvíce zaujal Bryan Bouffier. Od malička jsem blázen hlavně do dvoukolek. Musel to být zážitek, když se Panizzi proháněl s 306kou nebo Emil s Felicií. Kdo ví, třeba se mi jednou splní můj sen a usednu do S1600 :)."

Je fakt, že se S1600 jsem doposud nejel… :)